Úryvek z připravované autobiografie paramhans svámího Mahéšvaránandy

Osudové zaklepání na dveře a první návštěva Československa

Na podzim roku 1972 se ozvalo osudové zaklepání na dveře vídeňského ášramu, a když jsem otevřel, stál za nimi neznámý cizinec: 

„Dobrý den, Svámídží, jsem Jiří Vaněk z Československa. Slyšeli jsme o vás, že jste učitel jógy, a u nás v Československu je spousta lidí, kteří jógu cvičí, ale potřebovali by učitele, který by je vedl. Mohl byste k nám přijet a učit nás? Zajistili bychom vám oficiální pozvání.“

„Dobře, proč ne? Přijedu.“

Slovo „Československo“ jsem slyšel poprvé a netušil jsem, o jakou zemi jde. Mí vídeňští žáci ovšem o Československu slyšeli ledacos, a tak se děsili: „Můj Bože, tam rozhodně nejezděte! Vládnou tam komunisti! Jestli tam pojedete, tak už  se nevrátíte!“

„Proč? Co se tam děje?“ zajímalo mě.

Rozpoutala se bouřlivá debata. Někdo tvrdil, že hazarduji se svým svobodným životem, další se zastávali lidí v Československu a prohlašovali, že by měli mít příležitost potkat se s jógovým učitelem, když po tom tolik touží. A že to prý v tom Československu není snad tak hrozné. Někdo poznamenal, že mě tam nejspíš ani nepustí, takže celá ta debata je vlastně zbytečná. A jestli pustí, tak mě určitě hned zase vykážou, až zjistí, že jsem duchovní učitel, a ne učitel nějakého exotického tělocviku, jak si nejspíš myslí. Přinejlepším vykážou, ale taky mě můžou zavřít do vězení a bůhví, na jak dlouhou dobu. Takže nemá cenu to ani zkoušet a riskovat.

Vyslechl jsem si všechny názory, ale moje rozhodnutí se tím nijak nezměnilo: „Pojedu.“

Na začátku března 1973 jsem se tedy poprvé ocitl v Československu.

Provázela mě jedna paní, která ke mně ve Vídni chodila s manželem cvičit a občas mi tlumočila. Poprosil jsem ji:

„Mohla bys jet se mnou? Když ještě neumím německy ani česky...“

A ona ochotně souhlasila: „S radostí, Svámídží. Pojedu a pomůžu vám.“

A tak jsme vyrazili. Jeli jsme vlakem a za hranicemi na nás už čekal Jiří Vaněk ještě s panem Dohnalem a autem nás dovezli do Opavy. V noci jsme dorazili do bytu pana Dohnala a jeho ženy.

Domluva ze začátku opravdu nebyla jednoduchá. Víc z gest než ze slov jsme pochopili, že nám nabízejí jídlo. „Děkuji, nemáme hlad, ale rádi bychom si dali čaj.“

Řekl jsem to ovšem anglicky, „tea“. Pan Dohnal ani jeho žena anglicky neuměli a německy jen pár slov. „Der Tee“ mezi nimi však nebylo, jak vyzkoušela moje tlumočnice.

Znovu jsem pomalu a srozumitelně zopakoval: „I would like to drink tea.“

Vůbec netušili, o co je žádám. „To nemáme, bohužel,“ vrtěli omluvně hlavou a krčili rameny.

Překvapeně jsem se obrátil na tlumočnici: „Tak oni tady nemají dokonce ani čaj!“
Použil jsem ovšem slovo, kterým tento nápoj nazýváme doma v Indii: „čaj“.
A mí hostitelé se rozzářili radostí: „Čaj?!! Čaj samozřejmě máme!“

Zajásal jsem: „Ano, čaj!“

Radoval jsem se ovšem předčasně. Jejich „čaj“ nebyl indický „čaj“ s mlékem a kořením, byl to černý čaj s cukrem a citronem. Ach Bože! Vzhledem k citronu už ani nemělo smysl pokoušet se žádat o mléko. Přesto mi zdejší „čaj“ udělal radost.

Přespali jsme u Dohnalů a druhý den ráno přišla společně s manželem starší distingovaná dáma, která uměla velice dobře anglicky, dokonce s britským přízvukem. Jejich syn prý pracoval v Londýně. Oslovoval jsem ji „matko“, tak jak jsem byl zvyklý od nás z domova říkat všem starším ženám, a mátádží se ke mně chovala skutečně mateřsky a zároveň s úctou. Na odpoledne mi zorganizovali přednášku, kterou mátádží tlumočila.

Velká tělocvična byla plná natěšených lidí, mohlo jich tam být tak ke stovce, a všiml jsem si mezi nimi i několika řádových sester.

„To se tady u vás tolik lidí zajímá o jógu?“ ptal jsem se šeptem překvapeně.

„Ještě mnohem víc, Svámídží, jenomže se sem už nevešli. Nemůžeme překročit kapacitu haly.“

Než jsem začal přednášet, nabádali mě tiše: „Prosím vás, nemluvte o náboženství a o politice. Určitě tu mezi námi sedí taky tajní špehové, akorát nevíme, kdo to je.“

„Dobře, dobře, nebojte se.“ Nadechl jsem se a začal zpívat: „ÓM, Gurur Brahma, Gurur Višnu, Gurur Dévo Mahéšvara …“ Nic jsem nedbal na to, že na mě dělali „pssstt!“ a tahali mě za cíp košile, a zpíval jsem hlasitě dál celou mantru až do závěrečného „ÓM šánti, šánti, šánti“. Hned nato jsem k tomu podal i slovní vysvětlení: „Ano, ÓM je tělo, vědomí a duše.“

V tomto duchu jsem se chystal pokračovat, ale mátádží se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Svámídží, je to krásné, co říkáte, já vám rozumím, jenom to trochu jinak přeložím, aby nám to prošlo.“

Po přednášce jsme vlakem pokračovali do Ostravy a tam na mě už čekali dva přátelé – Leoš Kubín a profesor Mlýnský – a vzali mě na přednášku do Havířova.

Do Vídně jsem se vrátil zcela bezpečně a s nadšením jsem všem vyprávěl, jak jsou v Československu milí, srdeční a duchovní lidé. A jak velký a hluboký zájem mají o jógu! Navíc byly v té době i dobré diplomatické vztahy mezi Indií a
Československem, takže i pohraniční stráž a policisté byli vstřícní: „Jóga? Jóga je dobrá! Prosím, jen jeďte, šťastnou cestu!“

Redakce a překlad: Petra Vlčková